Aneb jak Adel místo vibrátoru dostala k narozkám muže. Nepocházím z až tak malého města, ale všichni vědí, že používám vibrátor. Ví to i ti, kteří nevědí na co vibrátor je a nikdy ho ani neměli v rukou a nikdy ho možná ani neviděli.
I děti ve školce i důchodci v domově za městem, popeláři, pošťačky a pokladní, farář, kostelník i jejich kuchařka, učitelé a učitelky a ředitel školy, do níž chodí mí dva synové.
A ti můj vibrátor i viděli. Ještě můj vibrátor viděli i rodiče spolužáků a spolužaček mých synů. On to vlastně vůbec můj vibrátor nebyl, není a nebude. Žádný vibrátor už mým vlastnictvím nikdy nebude.
Ten nápad s vibrátorem se zrodil v hlavě naší mladé, rozverné a sebeuspokojení chtivé kolegyně, která byla již nějakou dobu, jak sama říkala neuspokojená. No, a na popud jejího výroku, že učitelka a neuspokojená, je vražená kombinace, jsme s tím my holky, jež držíme za všech okolností basu, musely něco udělat.
Napadl nás skvělý tip, mladý charismatický kolega Bořek.
Jenže to se Adel razantně ohradila, že teď potřebuje sex a ne rande, byť si na Bořka intenzivně myslí. Nám se to nevylučovalo, ale asi je prudérní, asi jsme si neoprávněně její sexuální život představovaly se všemi těmi… jak už nyní víme, kamarády. No, každopádně jsme se tedy mýlily.
Adel byla pravděpodobně inspirována zkušenostmi z města a zřejmě Samanthou Jones, protože nás detailně zasvětila do dárku, jež si přeje. Také jeho koupi, co by dárku k svým narozeninám, nám svěřila.
Pěti tisíci slovy na internetu popsaný Milášek, jež měl být vybaven několika vibračními motory a několika vibračními programy s neznatelným pocukáváním až po zběsilé vibrace, nás fascinoval. Navíc měl být černý, jemně banánového tvaru, s podsvíceným ovládacím panelem, v žádném případě, ani z blízka, připomínající jakoukoliv část mužského těla, jak pravila Adel.
Všechny jsme holky zadané, skoro všechny máme v jednom domě děti, tak i manžela, tak i jeho, případně své rodiče. Vyjet koupit Miláška do Brna se nám nechtělo, ono taky lítejte s děcky v náručí nebo za ruku po sexshopech.
Objednávky jsem se ujala já. Poté, co jsme jej u mě v kuchyni rozbalily, protože jsme si prostě nemohly nechat ujít alespoň pokochání se designem sofistikovaného uměleckého díla, určeného k art výkonům, jsme také neodolaly, abychom jej nedobily. Milášek se dobíjel za pohovkou v kuchyni, pěkně ukryt zrakům mých dětí i zraku muže, zabalený v utěrce. My jsme si povídaly a povídaly a povídaly o nadcházejícím dnu, kdy se konal výjezd části učitelů a žáků na divadelní představení do Brna. Jedno vínko, druhé vínko a nakonec jsem do nejhornější police skříně své ložnice přepečlivě ukryla pouze krabičku, která byla dle eshopu luxusní jako vibrátor sám. Recenzent tam dokonce napsal: „Myslím, že by se nikdo nemusel stydět, předat ho jako dárek v luxusní restauraci.“ Ho, na to jsem nedokázala ani pomyslet. Jsou to, jak píše paní Součková, intimnosti, které by měly zůstat skryty.
Skryt Milášek nezůstal, o což se postarali mí dva synové. Ve školním autobuse. Seděli přikurtovaní na předním sedadle hned za řidičem, protože jim bývá nevolno.
Charismatický Bořek, učitel zpěvu s libým hlasem, navozoval veselou až rozvernou, mikrofonem umocněnou, náladu.
První se zepředu autobusu ozvalo příšerné zařvání mladého pana učitele a pak už jen všichni registrovali takový zvláštní, za jízdy v dopravním prostředku, nesnadno identifikovatelný pocit. Řidič jakoby chvíli přidal plyn, vzápětí ubral, dupl, ubral, dupl, ubral… Co to je? Porucha? Chvíli jsme sebou všichni cukali dopředu a dozadu a zírali. Na své hochy jsem neviděla, ale zato jsem hned vzápětí viděla chumel učitelů hned u řidiče a Bořkovy nohy, bezvládně ležící na podlaze. Hned na to pak po kolenou lezoucí… mé dva hochy… s ještě dalšími dětmi a panem ředitelem, chňapajícím po čemsi, co bylo mým očím skryto… Kéž by to tak zůstalo, protože jakmile jsem uviděla to černé, točíc se do vrtule, kroutíc se, pocukávajíc a zběsile vibrujíc, měla jsem tendence vrazit hlavu kamkoliv jako pštros do písku.
Vzápětí pan ředitel zavyl: „Nesahejte na to, děti, to je elektrický paralyzér.“
Vrhla jsem se pod sedadla zhruba tam, kde jsem tušila, že by sebou mohl Milášek cukat, s úmyslem, že ho snad, když na to přijde, zneškodním sežráním, když vtom zapištěla kolegyně Adel: „Jéžiš, ty sis ten vibrátor koupila?“ Mrskal se pod jejíma nohama…
Můj obličej pojímal všechny barvy exotického ovoce od granátového jablka až po kiwi a zpátky, a tento stav mně připravil přechod i s následnou frigiditou minimálně o deset let dříve.
Přesto jsem se stala v jedné vteřině symbolem sexu v našem městě.
Stačilo zapištět: „To je ten tvůj!“
Jenže… Pod sedadly se střetly oči moje s očima pana ředitele a já jen, ostatních smyslů zcela zbavená, odezírala z jeho rtů: „Kdo vám dovolil, nosit to… to… do školyýýý?“
Zaklíněná mezi sedadly jsem chtěla umřít třeba pomocí paralyzéru, jen nemít nic společného s Miláškem.
Osobní paralyzér ve tvaru pera se zabudovanou LED baterkou vypadá opravdu podobně. Půl sekundy krátký úder způsobí útočníkovi svalovou křeč a úlek. 1 až 2 sekundy střední úder zajistí, že útočník padne k zemi s duševním otřesem.
Bořek, takřka svatý muž, jež po nocích hrával v kostele na varhany, si koupil paralyzér na sebeobranu, a když viděl, jak mí hoši zasouvají řidiči Miláška paralyzéra pod zadnici, při představě, že ten dostává za jízdy mohutný elektrický výboj o síle 5 milionů voltů, omdlel.
Věnováno s láskou manželům Adel a Bořkovi
