Balíčky opotřebovaných dolarů, převázané různými provázky, a balíčky neopotřebovaných dolarů, navlečené do papírových náramků banky a popsané azbukou, se vyvalily z opotřebované a špinavé igelitky
na malý stoleček přede mne. Igelitka byla původně ještě ve staré sportovní tašce přes rameno. Ještě jsem nikdy neviděla deset milionů pohromadě! Ačkoliv možná jsem deset milionů viděla, ale nesáhla jsem si na ně… Ale nebylo podstatné, kolik těch milionů bylo. Ani nevím, jestli jich bylo deset či víc nebo míň.
Dolary se přede mne vyvalily. Tak jsem to vnímala. Páni!
Jelena je přede mne vysypala a pod nos mně strčila lísteček, na kterém bylo česky napsáno „KVARTIR 10 MIL. JELENA ZAJCEVA MI V PONDELI“.
Ano, pracovala jsem pro realitní kancelář v Karlových Varech. Zcela běžně jsem developerským společnostem zprostředkovávala prodej luxusních bytů v ceně plus minus 80 000 Kč za metr čtvereční. Těch bytů se prodalo neuvěřitelné množství. Právě Rusům. Celé bytové domy.
Jelena byla stará paní, velmi stará paní. Sedřená, shrbená, vychrtlá, mizerně oblečená, hlavu měla omotanou prastarým kašmírovým šátkem, jenž byl uvázaný dozadu na uzel, na nohou měla boty kordovánky a v jakoby potrhané tváři, protože to už nebyly vrásky, ale rýhy rozdělující obličej, vynikala jenom živá, těkající očka. A ty ruce! Když je vytáhla z palčáků, viděli jste sukovité, rozpraskané a třesoucí se ruce, lidské ruce, od nichž těžko odtrhnete zrak.
Rozhodně nevypadala jako z Mrazíka, jako ty kypré, fešné, hrdé Rusandy s copy po kolena.
Neuměla ani slovo česky a „neměla doklad“. Tedy určitě ho měla, aspoň tehdy jsem si myslela, že měla. Strašně se bála, čpěly z ní strach, úzkost a nervozita. Kdo kupoval nemovitost v ČR před rokem 2009, musel zde mít trvalý pobyt a přidělené rodné číslo nebo založenou právnickou firmu. Omezení bylo dost, ale dala se obejít.
Peníze jsem nacpala zpět do tašek a vybavila ji čtyřmi archy rusky napsaných pokynů o tom, jakým způsobem je možné koupit byt. A hlavně jak platit bankovním převodem. Byla nešťastná. Možná mně jí bylo i líto. Co já vím? Já v igelitce deset mega neměla.
O několik dnů později jsem seděla v restauraci v lázeňské části Varů s jinými klienty z Ruska, když mně Jelena poklepala na rameno. Zkoprněla jsem a koukala jako „vejr“. Jenom ukázala ke stolu o pár metrů dál.
Překvapená jsem se o chvíli později vypravila ke stolu, u něhož seděla s dvěma asi padesátníky. Synové. Taky odění jako z kolchozu. Srdečně se se mnou uvítali. Byli nadšení, jak vše krásně probíhá. Po opulentním obědě se chystali navštívit naši kancelář a vybrat si byt. Zřejmě také jako Jelena netušili, že existují nějaká pravidla a peníze nelze jen tak vysypat na stůl.
Smáli se a navzájem se s mámou stále objímali. Jelena peníze oficiálně nesměla vyvézt do cizí země a už vůbec nešlo přeposlat takovou sumu bankovním převodem. Několik let tak většinu výdělků ona a synové ukládali doma, a nikoliv do banky. Oba byli vysokoškoláci, žili ve větší vesnici a měli co do činění se zemědělskými produkty a obchodováním. Když nadešel „vhodný čas“, všechno opustili a jen s penězi „zdrhli“. Letadlem, na pozvání od kamaráda. Maminka cestovala o měsíc dříve vystrojená jako hastroš vlakem se sportovní taškou plnou dolarů na jakési falešné pozvání, na něž ale taky, jak jsem pochopila, dostala vízum. Jediné ohlédnutí patřilo otci učiteli, který byl od roku 2000 uvězněn. Ve vězení zemřel. Otevřeně kritizoval nekorektní zpravodajství.
Tak se ocitli v ČR.
„Máma se obětovala, nechtěla, aby nás chytila a zatkla policie. Říkala, že na ní už nikomu nebude záležet, že je stará. A naštěstí měla pravdu.“ Domov a celá slavná matička RUS jim byla ukradená. Byli šťastní, že se jim všem, byť pozdě, splnil sen o svobodě.
S velkým množstvím hotových peněz pašovaných z Ruska tím nejnemožnějším způsobem jsem se setkala ještě mockrát. A vyslechla jsem si nejneuvěřitelnější příběhy o „svobodě“ v Rusku.
http://www.amnesty.cz/z928/rusko-zapojte-se-do-podpory-aktivistum-bojujicim-za-lidska-prava
Věnováno s láskou svobodě
