Romové, děti, chlapec asi devět let a děvčátko tak sedm osm. Děti extrémně hubené a extrémně špinavé. Seděly opřené o prosklenou stěnu KFC a pošťuchovaly se.
Žádnou velkou radost z toho neměly, hrály se tak bohapustě z nudy. Čtvrtek dopoledne, měly by být ve škole. Přátelé, kteří za námi přijeli z Německa, na ně chvilku překvapeně zírali.
A já? Znám je od vidění. Poflakují se po centru města a žebrají. Lidé jim dávají nějaké peníze. Neochotně, ale dávají. Vždycky, než jim něco dám, se jich zeptám na jména. Děvčátko nemluví, jen tak s drze vysunutou bradou kouká a v očích má prázdno. Občas je přimhuřuje jako krátkozrací lidé. Špinavou ručičku s okousanými nehty má strnule nataženou před sebe. Na metr cítíte, jak páchne špínou, močí, prachem a snad i zkaženým jídlem z popelnic. Chlapec se mně nikdy, když přede mne natahuje ruku, nepodívá do očí a jen něco mumlá. Nikdy jsem mu moc nerozuměla, prostě něco mumlá, o jídle, o hladu, o žízni a někdy zaslechnete slovo maminka a někdy tatínek, ale ne často. Jako děvčátko má i on dlouhé kudrnaté vlasy, strašně husté a spečené tak, že vám ten pohled na ně obsedantně vrací myšlenku na holicí strojek. Vím, jak se jmenuje chlapec, jednou Jirka, jednou Tomáš, jednou Oliver, ani si všechna ta jména nepamatuji.
Sedli jsme si na kávu hned vedle KFC, kde na zemi seděli ti malí špinavci. Netrvalo ani pár minut a rituál se opakoval. Vždycky, když mne zmerčí, netrvá dlouho a mám před sebou jejich ručičky. Hned jsem začala hrabat v tašce po peněžence a taky vytahovat nějaké bonbóny a čokoládu. Stále mám u sebe něco sladkého, protože jsem mlsná. Chystala jsem se zeptat, jako obvykle, jak se jmenují a vysázet jim všechny sladkosti. Taky jim dát alespoň stovku, protože za tu by se mohli oba, i když si koupí blbosti, jakž takž najíst. Mezitím jsem svým přátelům začala vysvětlovat, že jsem už několikrát volala na sociálku a dosud žádnou nápravu nevidím a bla bla, blekotala jsem pod vlivem emocí a taky z toho smradu, který se kolem dětí šířil, páté přes deváté, když mne Gerlinda položila ruku na rameno a mnohem brutálněji mne za ruku, šmátrající v tašce, popadl Hans.
„Lépe nechat ta děcka hladová,“ ostře řekl. „Budou hladová pár dnů a pak se doma ohradí. Pokud nic nepřinesou, donutí rodiče spíš něco dělat, postarat se o sebe a potažmo o řvoucí hladové děti. Takhle napomáháš stále více tomu, aby se malé děti staraly o rodiče.
Jirka nebo Tomáš či Oliver odešel i s děvčátkem Nevímjaksejmenuje od našeho stolu k jinému a pak k jinému.
A pak jsme je oba viděli s velkou plastovou flaškou Bubble tea. Gerlinda se mě zeptala, jestli to kupuji svému vnukovi. Popravdě jsem nevěděla co to je, a už vůbec ne kolik to stojí.
