Prý jestli se cítím šťastná, ptal se mě onehdá soused, před týdnem kámoška, nedávno dcera a to mě podrž… ještě jsem narazila,
jak tak otráveně (protože toho mám tolik, že nevím, co mám dělat dřív) brouzdám po netu, na tuhle anketu:
Cítíte se s partnerem naprosto šťastná?
ano, zcela a úplně (21.6 %)
většinou ano (29.6 %)
jak kdy (16.4 %)
moc ne (32.4 %)
A tak jsem se rozhodla, že si v tom štěstí udělám trochu pořádek a popřemýšlím, proč lidem kolem sebe připadám šťastná. Nebo nešťastná?
Ještě k té anketě. Jak odpovídaly ženy a dívky, vidíte na procentech v závorce. Odpovědělo údajně něco málo přes osm tisíc žen a dívek. Jsem si jistá, že v této anketě neodpovídaly pravdivě, ale jen tak z legrace, protože tomu jinak jako žena nerozumím. Anebo mám asi moc mužského hormonu, protože jinak si to nedokážu vysvětlit.
Tak moje odpověď je, ačkoliv otázku považuji za špatně položenou kvůli slovíčku naprosto, něco mezi „ano, zcela a úplně“ a „většinou ano“.
Většinou se cítím s partnerem naprosto šťastná.
Některé ženy odpověděly, že se cítí s partnerem šťastné „jak kdy“ nebo, a to je vůbec pecka, že se s ním šťastné „moc necítí“.
No, být to na mně, tak do první odpovědi dám formulaci „naprosto“ místo „ano, zcela a úplně“. A poslední tři odpovědi se samozřejmě obejdou bez „naprosto“. Tak tomu „prostě“ rozumím.
Ať už je anketa jakákoliv, vůbec na ní nezáleží, záleží na výsledku.
Uděláme-li si jakoukoliv anketu o štěstí, které máme s partnerem, zjistíme totiž, že výsledky jsou skoro vždy totožné, protože mezi námi moc šťastných a spokojených není. Ono totiž není normální být šťastný. Být šťastný je tvrdá práce. Je to cíl, jemuž musíme obětovat téměř všechno. A to ještě musíme zvolit strategii, díky které se do cíle dostaneme.
Výsledek je tedy tragický a byl by tragický, i kdyby byla anketa napsaná po všech stránkách dobře. Protože tak to prostě je. Globálně šťastní nejsme a nejsme-li šťastní, nešíříme kolem sebe štěstí a dobrou náladu ani pohodu. Pokud nešíříme nadšení, veselí, pohodu a dobrou náladu, nesetkáme se s tím ani ve svém okolí. A u nohou zoufalců setrvá toliko jen věrný přítel člověka pes, a i ten se vděčně vrhne ke komukoliv jinému, kdo na něj spontánně, radostně, srdečně a šťastně zahaleká.
A to není všechno, moje milé. Od těchto výsledků se odvíjí vaše, naše, moje cena na pohlavním trhu.
Proč?
Odpověď na první proč se týká vztahů všeobecně a v druhém proč navazuje na anketu a tím na vztah k partnerovi.
Protože je téměř vědecky dokázáno, že žena je tvor mnohem více společenský než muž. Žena potřebuje ke svému životu přátele, kamarády, kolegy ve větší míře než muž. Ano, daleko více mužů dokáže pracovat celý život osaměle a mnohé nikdy nenapadne, že je to něco neobvyklého. Pokud pracuje osaměle žena, velmi často o tom mluví. Svou honosnou kancelář, svou moc, svůj plat a další… hlavně status by neměnila, ale? Zkrátka je osamělá. Daleko více žen ve vedoucím postavení má přátele mezi podřízenými. Muži téměř nikdy, maximálně na úrovni sportovních klání a zcela jim to postačuje.
A nelžeme si! Jen tak pro sebe, v duchu, beze svědků si popravdě přiznejme, že samy bychom žít šťastně, spokojeně a vyrovnaně nedokázaly, a to můžeme mít skvělou práci, dostatek peněz, zdravé a úspěšné děti, báječné koníčky, můžeme být autorkami pěti dobrých knih.
O naše neštěstí se s námi podělí kdekdo, dokonce si z našeho neštěstí udělá spousta jiných slušný byznys. Takový psycholog bere 500 Kč za hodinu. Ještě jsem ale neviděla firmu, kde by se se mnou podělili o moje radosti, o můj úspěch. Nevím, za kým bych šla, pokud bych neměla kamarádky, kdybych chtěla ukázat svoje fotky z dovolené, kde jsem několik hodin číhala u liščí nory, abych vyfotila liščata. Byla jsem tak nadšená! A kdo je na to zvědavý? Dala jsem liščata na FB a dostala like… No, můžu jít k psychologovi a říct mu: „Jsem nadšená, koukněte se, co se mně povedlo.“ Nekoukne. Vyhodí mne s tím, že za mnou čeká spousta nešťastných, kteří potřebují pomoc. Pokud si ovšem nebude myslet, že se svým nadšením a liščaty jsem rovnou kandidátkou na psychiatrickou hospitalizaci. Tak tedy zůstanu sice nadšená a spokojená s dovolenou, s liščaty, s tím, že jsem si na to vydělala, ale vlastně nešťastná. A dříve nebo později mne to začne žrát.
Ale vraťme se k anketě.
Je zde odpověď na další proč?
Proč se od toho, jak jsme, či nejsme s partnerem šťastné, odvíjí vaše, naše, moje cena na pohlavním trhu?
Zatím víme, že k životu potřebujeme přátele. Jako potřebujeme blízké přátele pro poskytování sociální opory, ke zvyšování důvěry, potažmo štěstí, tak potřebujeme mít blízkého přítele i ve svém partnerovi. Nejsme hloupé, víme, že v žádném vztahu to po pěti letech nemůže být jako na začátku, ale věřme, nevěřme (a můžeme si stokrát i tisíckrát říkat, že náš vztah je, jak uvádí anketa, naprosto šťastný nebo „jak kdy“ či „moc ne“, a že to není tak strašné, že se s tím dá žít apod.), stejně budeme nespokojené, nevyrovnané, budeme strádat.
Nespokojenost, nevyrovnanost, strádání se odrazí v našem chování, v našem obličeji, v našem způsobu komunikace s jinými lidmi. Jakmile smutku dovolíme, aby nás celé prostoupil, začne pomalu požírat i naši sebedůvěru, začneme popírat realitu, začneme se bát zůstat samy, začneme dokonce zcela zvráceně pomýšlet na to, že být s kýmkoliv je lepší než být samy. Na pohlavním trhu začneme ztrácet. Ty, které to dotáhly do ještě většího háje, si dokonce začnou myslet něco podobného, jako například kdo by mě chtěl, vždyť jsem nemožná apod.
Co tedy můžeme pro úspěch na pohlavním trhu udělat?
Můžeme se naučit šťastnou a úspěšnou zahrát. Pokud nejsme profesionálky, vydržíme tak dvě hodiny, než vypadneme z role. I profesionální herečky hrají maximálně dvě hodiny. Ale OK, cokoliv je dobré. Jsme-li tedy úplně na dně, je nutné se vzchopit a alespoň ty dvě hodiny denně vydržet. Samozřejmě si musíme ty dvě hodiny naplánovat na dobu, kdy potřebujeme okouzlit, rozhodně neplýtvejme potenciálem v koupelně, když si zkoušíme nové šaty nebo rtěnku. To je nám na prd. Musíme se zmátořit, tzv. „vystajlovat“ a sehrát náš kus!
Například máme-li dvojčata a chodíme-li s nimi na judo, sehrajeme nadšenou matku dvojčat, s nimiž sportujeme. Nemůžeme jít na judo nečesané, nemyté ve stylu „na judu s děckama“ je to jedno. Na „judu s děckama“ jde o hodně. Každý se chce na judu bavit s vystajlovanou, nadšenou matkou. Na „judu s děckama“ jsou báječné ženské, s nimiž se dá kamarádit, protože jednu věc máme stoprocentně společnou – chodíme na „judo s děckama“. Také se tam může objevit báječný, momentálně nezadaný muž. A s ním máme taky společnou minimálně jednu věc. Pokud ale neuděláme nic, aby stoupla naše cena na pohlavním trhu, můžeme si být jisté tím, že se najde spousta jiných mrch, které budou stoupat po našich nečesaných, nemytých a nešťastných hlavách.
A ještě jedna věc. Každá z nás má lepší pocit, narazí-li na jinou, která je na tom hůř. Proč by se jiné ženy, když na nás narazí, měly radovat, že na tom nejsou až tak špatně?
Paradoxně jsme-li tzv. v háji, nic jiného než háj nám nehrozí. Je to nespravedlivé, ale na pohlavním trhu bude vždy vyhrávat ta šťastnější. Jen ta k ještě většímu štěstí přijde.
