Ach, proč jsi mne, babičko, více nemlátila

aneb taky o prokrastinaci nanášení řasenky.  Rozhodně jsem dnes, na Štědrý den ráno, nebyla příjemná jako jindy. S každým mým i světovým průšvihem, který na mne útočil z domu i rádia, se moje nálada doslova ráchala ve stoce. Nenadchla mne ani informace o Putinovi - pražádném to šachovém velmistrovi, či zeleném Nourpourovi. A musí opravdu téct ráno teplá voda, musí být v ledničce mléko do kafe,

musí svítit slunce a nefoukat vítr, či být nad pětadvacet, abych udělala něco málo navíc pro svoji vizáž a jakýs takýs styl? A jak se to tvářím? Sklo vstupních dveří odráží jasně, že mám vrásky, jež je možno plnit pouze jitrnicemi, a to rovnou zvenku. Vznešená aplikace dermálních výplní na bázi kyseliny hyaluronové by se mohla už jen nadšeně svíjet jako v tanci králíka Tuzkiho a radovat, že nemusí dovnitř.

Abych se netvářila jako čtrnáct dnů nespící, jako bych na účtu neměla ani korunu a jako bych obdržela oznámení o exekuci, k tomu fakt potřebuji všechny ty zanedbatelné drobnosti? A navíc, počasí neovlivním.  Abych na sebe otráveně nenaházela oblečení halabala bez ladu a skladu, k tomu potřebuji mléko do kafe?

Ač jsem si tohle všechno uvědomovala a bylo mně jasné, že se o počínající depresi taky nejedná, nemínila jsem se vrátit domů a něco z toho příšerného outfitu upravit nebo si vzít alespoň tmavé brýle a rtěnku. Vyvezla jsem ještě popelnice a mašírovala do knihovny a dokoupit zbylé dárky.

Jen jednou jsem musela zvednout hlavu při svém úprku s pytlem knih na rameni a studeným prosincovým vichrem v uších, jen lehce chráněných vysokým límcem.

Přecházel ulici… naproti… nemnoho metrů ode mne…

„Ne, to ne!" V duchu jsem vyvřískla zoufalstvím. Každý týden mě vidí unavenou, umolousanou, včera milou a půvabnější, a dnes?

Moje babička mně říkávala: „Nemrhej příležitostmi být ještě krásnější, posypeš-li hovno třpytkami, zářivější nebude." Měla na mysli tělo i duši. Ne, že se jen občas vylepšíme šminkami, krása vychází i z krásy a bohatosti duše.

A co například moje maminka? „Něco se sebou udělej, nikdo není povinen žíti vedle opice."

Vpravo v bok! Jako fúrie jsem vlítla do antikvariátu, jen aby mne nezahlédl takhle…To jsem si ještě určitě nezkontrolovala, jestli nemám mezi zuby kousky ořechů od vanilkových rohlíčků. No fuj, sebe bych dnes potkat nechtěla.

Již graciézně jako bezdomovkyně, skrývající, že je bývalá baletka, jsem se mezi regály zasněně proplétala. Dám mu pro jistotu 10 minut, to seběhne po Mnichovské dolů, zahne doleva a já budu moci pokračovat ve své spanilé cestě za poznáním, čili do knihovny. Měla bych si tam půjčit něco o prokrastinaci nanášení řasenky. Lamentovala jsem nad svou nemožností a ubohostí, neschopností a leností. Tak například řasenka. V úterý si to dám jako závazek a v pondělí nanáším. Do knihovny jdu vrátit tituly, které mají s ženskou společného pramálo. Mám jakési vysoké skoro pánské boty, a kdybych neměla třicetsedmičku, tak mám pánské boty.

Začaly se mně rozlézat kolem žaludku křeče. „Ach ne, to ne! Co tu dělá? Ve svém postavení nemá na novou knihu?" Dveře se rozlétly a dovnitř vplul jako nehmotný anděl.

No kdybych ty odporné, ale pevné boty neměla, tak teď ležím na kolenou zasažená obrnou. Chránily mne jako lyžáky. Já jsem opravdu ochrnula. Já jsem stála za těmi regály a jeho hlas, jindy tak hluboký a snad hebký, mně skřípal do uší a mezi zuby evokoval písek Dunaje. Včera bylo pondělí, nanesla jsem si řasenku a měla jsem hezké šaty. „Ach proč jsi mě, babičko, více nemlátila, když jsem lodičky schovávala za pařez a rvala se do tenisek o dva roky mladšího bráchy?"

Pomaloučku jsem couvala dozadu a dozadu a víc dozadu. Byly tam do výšky naskládané vratké krabice. Nicméně bylo za ně možno vlézt, sice bez dechu, ale byla jsem ukrytá. Ponížená, naštvaná, stud mě halil do omrzlin, a to na těle i duši. Slzy vzteku a ponížení se mně mazaly po tvářích a z nosu mně do pusy tekla nudle jako Dunaje přítok a bylo mně mě tak líto, tak strašně líto. Jediné, co mně fungovalo, byly uši.

Nehmotný anděl se proskřehotával nesourodými absurdními požadavky na absurdní a nesmyslné čtivo. „Co to čte? Kdo to čte? Snad ne on?" Jistě že bych to do něj neřekla.  „Afrika počátek století, co to je? To by měl chtít Holuba 1890. Třeba. Myslivost eéé šestnácté století? No to může jít až do paleolitu a chtít kus jeskyně. Tam lovy začaly, ne?" Už jsem opravdu nemohla dýchat. Další nesmysl z jeho smyslných úst už nebyl tak obskurní, jakási architektura. Ne, že bych proti architektuře něco měla, ostatně ani proti Africe, a jsem koneckonců jakýsi myslivec, ale jediná architektura, která v tu chvíli byla atraktivnější než Hundertwasser nebo Tádž Mahal, byly ty škatule přede mnou, které měly chránit můj pomíjivý  vzhled křehké vznešené krásky ze včerejška a jiskřivé charisma nestárnoucí intelektuálky. Nehty jsem zarývala do kartonů a jako zapřisáhlý bezvěrec jsem vzývala boha krásných chlapů s motlitbou: „Nedopusť, ó všemohoucí, ať přijde o iluze!" 

Dosud mně nebylo přáno se zhluboka nadechnout. Až se tady udušená zhroutím, tak mně nakonec ještě uvidí zmodralou a určitě mně vyleze jazyk a budou vidět ty oříšky z rohlíčků.

Moje druhá motlitba patřila bohu antikvariátních knihprodejců. Celý svět je dnes absurdní, je mně úplně jedno, že jsou to knihkupci, tento je knihtupec. Za kupce jsem už slovo ztratila a sakramentsky naléhavě. Tak ještě k bohu antikvariátních dědů, kteří nemají co prodávat: „Ó bože knihprodejců, jestli nechceš mít na rukou mou krev, tak mu proboha něco prodej."

Už jsem ale nic neslyšela, už jsem i fialověla a světýlka, která jsem viděla, rozhodně nepatřila žádné z božských svatozáří.

Slyším mořský příboj? Ne, to nehmotný anděl šustí zlatavým papírem a mašličkami. On snad něco koupil. Ah…Cinkly dveře.

Ten strašlivý rachot kartonů taky nebyl mořský příboj. Sesula jsem se k hromadě slepených papírů, prachu, do vůně starých zatuchlých knih s dřevitými listy, olepenými pisivkami a ještě k nohám ustaraného knihprodejce. Starý pán mně mával nad hlavou kapesníkem, který byl v tu chvíli jako maják… Zatvářila jsem se moudře, umím maskovat i to, že umím zahrát dámu.

Sípala jsem a zároveň s plným nosem zachrchlala: „Co nakonec ten vybíravý chlap koupil? Věděl vůbec, co chce?"

„Ó, jistě, ten milý gentleman si opravdu odnesl vzácnost, tady v antikvariátu nebývalou. Cyklus rozkoše a smrti Miloše Martena, s ilustracemi Zdenky Braunerové." V duchu jsem se pitvořila: „Tak ó, jistě?" Rozkoš to tu pro mne tedy nebyla a smrt málem. Starý pán stále přikyvoval: „Byla vydána léta páně devatenáctistého sedmého a jen 14 tisků, a s leptem. Autor se snažil zpodobnit vášeň a rozkoš, zlo, utrpení i zoufalství, krutost a smrt. Neobvyklý výběr, skutečný znalec tento gentleman, však požadavky měl zprvu nevídané."

A zase ten příboj… Ještě chvíli jsem pololežela na zemi. „No ještě tam chybí mučení, ne pane?"…ale v tom příboji už mne asi nikdo neslyšel…Dveře antikvariátu na Mnichovské zacinkaly jako lodní zvon a já jsem vzdala nákup dárků i knihovnu a manévrovala jsem pomalu a rozvážně svá zlomená křídla do přístavu… s jedinou touhou… načechrat peří a....užít alespoň řasenku.

Můj dům není daleko, seběhla jsem po ulici, odbočila doleva a s hlavou zabořenou do límce kabátu a ulepených vlasů přísahala: „Řasenku a jiné šminky používati budeš, pánské boty vyhodíš a více je na nohy nevezmeš, všechny části těla i zuby od vanilkových rohlíčků si čistiti budeš…"

Modlila jsem se za ženskou v sobě, pro sebe, pro něj… A zdálky jen mlhavě viděla jeho postavu, vzdalující se od naší ulice...

Na klice visel vánoční dárek, v zlatavém papíře s mašličkami.